Středomoravská elektrárna v Přerově

Názvem Středomoravská elektrárna bývá označována zrušená parní elektrárna při ulici Tržní v Přerově. Elektrárna, která se významně podílela na elektrifikaci střední Moravy, byla v provozu mezi roky 1919 a 1965, od roku 1945 převážně jako výtopna. Do roku 1997 sloužila elektrárna jako sklad a dílny a v současnosti je nevyužitá a hrozí její demolice.

Zdálky viditelnou dominantou elektrárny jsou dva cihelné zdělné komíny o výškách 79 m a 80 m. Pohled na komíny elektrárny z nábřeží Protifašistických bojovníků přes protější nábřeží Dr. Edvarda Beneše a mírně zčeřenou hladinu Bečvy. Mimo působivých komínů patří k dominantním prvkům elektrárny rovněž půlelipsový štít budovy strojovny. Středomoravská elektrárna se dnes ukrývá za moderní správní budovou Českých energetických závodů na nábřeží Dr. Edvarda Beneše. Funkcionalistická stavba podle návrhu manželů Oskara a Elly Oehlerových byla vystavěna v létech 1937 až 1938.

Historie

První parní městská elektrárna v Přerově byla vystavěna v roce 1897 na levém břehu Bečvy (dnes obytný blok na nábřeží Protifašistických bojovníků mezi ulicemi Bartošovou a Č. Drahlovského) a zásobovala město stejnosměrným proudem o napětí 120/240 V. O 6 let později byl při zřízení moderního vodovodu s elektrickými čerpadly zakoupen mětskou radou mlýn v Lýskách, který byl přestavěn na vodní elektrárnu, tentokrát již se střídavým trojfázovým proudem. Avšak i společný výkon obou elektráren na přelomu 19. a 20. století, jak bylo ostatně tou dobou obvyklé ve všech větších městech, rychle zaostával za poptávkou po elektrické energii, tím spíše, že zájem o elektrifikaci projevovaly současně také okolní obce. Bylo proto zřejmé, že bude nutné v Přerově vybudovat moderní kapacitní elektrárnu.

Rozhodnutí o vybudování velké uhelné parní elektrárny padlo během 1. světové války a přes ekonomickou stagnaci v monarchii započala v roce 1916 samotná stavba mezi železniční stanicí a Tržní ulicí na pravém břehu Bečvy. Pravděpodobným autorem projektu byl pražský architekt Ladislav Skřivánek, stavitel není autoru znám komíny stavěla firma Ing. V. Fischer a spol.). Plánovaný výkon elektrárny činil 6,75 MW, čímž měla předstihnout doposud největší elektrárnu na Moravě v Oslavanech o výkonu 6 MW. Elektrárna byla uvedena do provozu v roce 1920 již za Československé republiky a to s výkonem 1,45 MW při napětí 5,25 kV. Její výkon pak byl s připojováním dalších obcí víceméně plynule navyšován až do propojení s elektrárnami na Ostravsku v roce 1931, kdy dosahoval 21,5 MW.

Náklady na stavbu, která se měla stát zdrojem elektřiny pro celé Přerovsko, bylo nutné rozdělit mezi více subjektů neboť silně přesahovaly možnosti samotného Přerova. Vznikla proto firma Středomoravská elektrárna, společnost s ručením omezeným v Přerově, ve které se podílníky staly jak město Přerov, tak Zemský výbor markrabství Moravského, banky a soukromá společnost Elektra. Jakožto všeužitečná elektrárenská společnost měla Středomoravská elektrárna zaručenu státní podporu za účelem soustavné elektrizace nově vzniklého Československa a v období první republiky se tak stala centrálním subjektem, který majetkově i technicky zapojoval menší elektrárny v okolí Přerova do vznikající jednotné sítě.

Celkem se síť Středomoravských elektráren (od roku 1921 se název společnosti změnil na množné číslo, od roku 1922 šlo o akciovou společnost) rozrostla na obdivuhodných 468 obcí (4 430 km² a 584 000 obyvatel). Dohromady šlo o hlavní uhelnou parní elektrárnu a k ní připojených 17 malých vodních i tepelných (které byly ovšem postupně uzavírány) elektráren, v roce 1923 navíc převzala společnost do správy novou státem vybudovanou vodní elektrárnu ve Strži u Kroměříže.

Růst poptávky po elektrické energii se nezpomaloval ani v období 1. republiky, proto si již po 10 letech provozu vyžádala elektrárna v roce 1927 rozšíření, jehož výsledkem bylo připojení dalších turbogenerátorů v roce 1929. V roce 1931 již elektrárna zásobovala 733 obcí a 729 656 obyvatel. Další rozšiřování přerovské elektrárny však již nebylo s ohledem na nutnost dovozu uhlí z Ostravska a omezené prostorové možnosti v klínu mezi silnicí, železnicí a řekou žádoucí a zvyšování výrobní kapacity se tak do budoucna mělo řešit propojením s elektrárnami na severní Moravě.

Na základě smlouvy s Moravsko-slezskými elektrárnami, akciovou společností tak byla vybudována v letech 1931–1933 společná uhelná parní elektrárna v Třebovicích u Ostravy, ve své době největší elektrárna v Československu a příslušná dálková vedení o napětí 100 000 V. Od 1. ledna 1931 byla navíc rozvodná síť propojena s akciovou společností Severomoravské elektrárny z Ostravy-Zábřeha včetně elektrárny v Sandhýblu v Jeseníkách. Nově vzniklá síť Severomoravských elektráren tak zahrnovala 930 obcí od Kroměříže po ostravský Zábřeh a dále na Šumpersko a Jesenicko.

Po záboru pohraničí hitlerovským Německem v roce 1938, byla v Opavě založena společnost Elektrowerke, A. G. Berlin, důvěrnická správa výroben elektřiny a rozvodných zařízení SME ležících v oblasti Sudet, která následně odkoupila elektrárnu V Třebovicích a Přerovsko tak bylo odkázáno na nákup elektřiny z Říše. Situace se definitivně vyřešila v roce 1941, kdy došlo ke spojení Severomoravských elektráren s Moravsko-slezskými elektrárnami a vytvoření nové společnosti Východomoravské elektrárny, která zásobovala elektřinou podstatnou část střední, východní a severní Moravy. V té době již původní přerovská elektrárna sloužila jen jako špičkový zdroj na vykrývání zvýšené potřeby v nárazových chvílích a její budoucnost byla nejistá.

Po skončení 2. světové války se rozvoj elektrárenství soustředil především na Ostravsko a na moderní elektrárnu Hodnonín; přerovská elektrárna, která se již dříve stala teplárnou, nadále sloužila jako výtopna a to do roku 1965, odkdy bylo technologické zařízení demontováno. Budovy elektrárny, která se dodnes nachází v areálu Českých energetických závodů, nicméně nadále sloužily potřebám Moravskoslezských tepláren jako dílny a sklady (v době, kdy elektrárna sloužila jako výtopna, byla propojena s moderní teplárnou na protějším břehu Bečvy asi 1 km po proudu a postupně odstavována). V roce 1997 došlo k odprodeji budovy do soukromých rukou. V roce 2016 vlastnila elektrárnu společnost Dalkia (později Veolia), která ji odprodala společnosti Alimentare (přímo?) a ta společnosti DriveStone.

V současnosti je budova elektrárny ve vlastnictví společnosti DriveStone, která plánuje její demolici. Souběžně probíhá správní řízení o prohlášení areálu za kulturní památku a blízká budoucnost jedné z nejvýznamnějších technických památek Přerova je tak zřejmě poněkud dynamická a současně nejistá.

Všechny vnitřní prostory elektrárny jsou vyklizené a prázdné, včetně dílen se špalíkovou dlažbou. Směrem na východ hledí do areálu energetických závodů průčelí elektrárny s lehce art dekovými prvky. Komíny elektrárny při pohledu přes Tržní ulici jsou jasnou dominantou pravobřežní části Přerova.

Popis

Budova elektrárny se skládá ze čtyř navzájem částečně nezávislých bloků, které sloužily různým účelům a několika meněích přítaveb. Budova nemá žádná podzemní a místy až čtyři nadzemní podlaží.

Centrální a současně nejvyšší objekt je tvořen halou strojovny, ve které byly umístěny turbogenerátory, rozvody a mostový jeřáb sloužící k manipulaci s nimi. Budova o výšce 23 m je tvořena železobetonovým skeletem a skládá se z prostorné strojovny a pod ní umístěného technického podlaží o výšce 6 m, které sloužilo k čerpání vody ze studen pod budovou, rozvádění vody a páry a jejich regulaci. Strojovna samotná nemá strop a je kryta střechou nesenou příhradovými ocelovými vazníky pokrytými eliptickou dřevěnou konstrukcí překrytou dehtovými pásy. Strojovna je dále výrazná sislými pásovými okny se skleněnými výplněmi ve tvaru malých trojúhelníkových tabulek a točitými kovovými schodišti, které prochází skrze železobetonový trámový strop do technického podlaží.

Výroba páry pro generátory probíhala v objektu výtopny, kde byly instalovány původně zřejmě čtyři kotle na uhlí a příslušná zauhlovací a odpopelovací zařízení. Horní podlaží budovy o výšce 11 m, konstruované jako železobetonový skelet opět s charakteristickými svislými pásovými okny s trojúhelníkovými výplněmi, obsahovalo samotné kotle s výměníky, dolní podlaží o výšce 4 m pak systém popelníků a úzkorozchodnou drážku pro vyvážení popela skrze západní průčelí elektrárny k železniční vlečce. Budova rovněž nemá strop a je kryta dřevěnou sedlovou střechou nesenou ocelovými příhradovými vazníky na ocelových sloupech a pokrytou dehtovými pásy.

Východní stranu budovy zaujímá administrativní objekt o výšce 17 m, rozčleněný na 4 podlaží propojená tříramenným přímočarým schodištěm. Budova je nesena obvodovými zdmi a soustavou zděných sloupů v lehce art-dekovém stylu a obsahuje především administrativní místnosti (kanceláře, šatny). Budova je vybavena železobetonovými stropy a sedlovou střechou nesenou dřevěnými krovy opět pokrytou dehtovými pásy. Některá z klasických oken budovy jsou provedena ve stejném stylu jako svislá pásová okna provozních budov s malými trojúhelníkovými výplněmi.

Objekt přiléhající z jihu ke strojovně a výtopně je tvořen trojicí nadzemních podlaží skýtajících zázemí pro dílny údržby, některé administrativní provozy a hygienické zázemí pro zaměstnance (šatny, sprchy). Objekt dílen disponuje na západní straně vlastním schodištěm, nezávislým na schodišti přilehlého administratviního objektu, je vystavěn z nosných zděných cihlových stěn zpevněných železobetonovými věnci a podlahami a kryt plochou střechou dřevěné konstrukce, pokrytou dehtovými pásy.

Mimo tyto čtyři hlavní objekty přiléhá k budově elektrárny ještě několik nižších objektů - přístavby vodního a olejového hospodářství s železobetonovou konstrukcí, trafostanice a menší dílny a kanceláře několikrát přestavěné v průběhu času. Dominantním prvkem jsou dva cihelné zděné komíny kuželového tvaru o výškách 79 m a 80 m a průměrech při zemi 250 cm a 350 cm, přiléhající k západnímu průčelí budovy a stažené množstvím ocelových pásů.

V roce 2020 byla budova elektrárny prakticky kompletně vyklizená a její stavební stav se vlivem narušení střešních konstrukcí, které majitelé dlouhodobě ignorují, začal rychle zhoršovat (zejména v objetkech strojovny a výtopny). Statika budov není výrazně narušená a stav elektrárny umožňuje její relativně nenákladnou záchranu, větší investice by pak mohla z elektrárny vytvořit budovu administrativního nebo komerčního typu.

K elektrárně původně patřila také železniční vlečka vycházející přímo ze stanice Přerov. Vlečka byla zrušena v roce 2016 a koleje byly sneseny. Součástí zařízení elektrárny byla rovněž úzkokolejná drážka o rozchodu 600 mm sloužící k vyvážení popela na skládku západně od elektrárny poblíž vlečky, na jejíž vozy byl popel zřejmě překládán. Zavážení uhlí do elektrárny pomocí úzkokolejky není doloženo.

Elektrárna byla vybavena vlastní studnou o hloubce 6,4 m, která sahala pod hladinu Bečvy a mírně výše položeným odpadním kanálem vejčitého profilu o výšce 2 m spojujícím elektrárnu s Bečvou (bez čištění odpadní vody).

Fotografie elektrárny při západu slunce z prostoru bývalé vlečky.

Západní průčelí elektrárny s dvojicí komínů. Historické prameny naznačují, že elektrárna byla v roce 1920 uvedena do provozu jen s jedním komínem, další byl přistavěn později (pravděpodobně při plánovaném rozšíření elektrárny v roce 1926).

Komíny se liší jak průměrem, tak výškou. Levý má průměr 2,5 m, pravý 3,5 m. Výška

Nejcharakterističtějším prvkem fasády jsou svislá pásová okna s netypickými trojúhelníkovými skleněnými tabulkami. Nalézt obdobný prvek na jiné průmyslové stavbě je poměrně obtížné.

Zákaz kouření a manipulace s otevřeným ohněm v okruhu 15 m. Cedule poblíž venkovní skládky uhlí pro elektrárnu.

Hlavní vstup do výtopny, kterým byl na úzkokolejných vozících také vyvážen popel z elektrárenských kotlů na skládku.

Západní průčelí výtopny elektrárny v celé svojí kráse.

Zátiší mezi jižním komínem a jižním objektem dílen.

Z úrovně okolního povrchu lze vstoupit do přízemního podlaží výtopny, tedy pode dna někdejších elektrárenských kotlů.

Netrvá dlouho, než tu člověk narazí na první koleje drážky o úzkém rozchodu 600 mm. Sloužila především pro vyvážení popela z kotlů.

V kobkách pod jednotlivými kotli se v roce 2019 nacházela různorodá změť ničeho a všeho. Náležitě šedého od elektrárenského popílku všude kolem.

Ústí popelových násypek v přízemním podlaží elektrárny.

Na některých místech jsou zrezivělé koleje úzkorozchodné drážky patrné už jen díky žlábkům v betonu na podlaze.

Přerovská elektrárna má i své duchy. S touto temnou dělnicí si například můžete zahrát ukoptěné karty o svůj vnitřní plamen. Kdo prohraje, vyhasne.

Elektrárna, která prošla několika rozšířeními, přístavbami a přestavbami, je po částečné dekonstrukci složitou změtí zařízení z různých dob. I pro odborníky je občas obtížné rozpoznat, kde se nacházely kotle, kudy vedl kouř a kudy pára.

Nacházelo se na tomto místě odpopelovací zařízení? Nebo tepelný výměník? Nevíme, čemu sloužil masivní betonový piedestal…

O patro výš je vidět čtyři podstavce. Jejich rozmístění neodpovídá kotlům podle původních plánů, mohlo tak jít o tepelné výměníky nebo jiná zařízení. Kotle a další stroje byly odstraněny již před desetiletími a jejich přesný počet a poloha tak zůstávají záhadou.

Na severní straně výtopny se nacházejí otvory do přízemí, odpovídající snad původní čtveřici kotlů jejich výměníků, kde spaliny předávaly teplo vodě měnící se na páru.

Celkový pohled na objekt výtopny. V levé části se nachází západní průčelí elektrárny, v pravé severní stěna budovy podél Tržní ulice.

Pohled zevnitř na západní průčelí od strojovny přes výtopnu. Na pravé straně je vidět čtyři otvory na půvdoní čtyři postupně instalované kotle, vlevo vzadu kouřovod a před ním odpopelovací násypky.

Kouřovod jižního z komínů. Podle schématu se kotle nacházely na protější straně budovy, spaliny z nich tedy zřejmě odcházely kovovým potrubím. Konkrétní zapojení ale zůstává nejasné.

Ještě jedna snová fotografie z výtopny na sklonku roku 2018.

Loučíme se s výtopnou pohledem přes zeď ze strojovny.

Jednoduché ocelové schůdky vedou z výtopny do strojovny, kde se nacházely generátory. Opouštíme zapopelený provoz a přecházíme do čistší haly, vonící olejem.

Odvážná školačka má jarní prázdniny, ale provede nás temná elektrárenská dělnice.

Hala strojovny je hlavní chloubou Středomoravské elektrárny v Přerově. Prosvětlená, s eliptickou dřevěnou střechou a svislými pásovými okny si nezadá s odbavovacími hlami železničních stanic, letišť nebo třeba chrámovými loděmi kostelů.

Svislá pásová okna mezi štíhlými betonovými pilíři by snad snesla zařazení do kategorie secese nebo dokonce art-deco.

Návštěvníkům dnes ve vyklizené hale nestojí nic v cestě. Občas žel ani pod nohama.

Taková místa by se měla stávat nákupními domy a galeriemi. Nikoliv přízemní plechové boudy, ve kterých sídlí supermarkety v okolí.

Prostá a účelná elegance dýchá z většiny detailů původního vybavení elektrárny. Ta zastihla poslední záchvěvy zdobné éry průmyslové architektury před 1. světovovu válkou, na vrcholu ovšem byla až ve funkcionalisticky jednoduchém období.

Místo schodů do nebe se na východní stěně strojovny krčí hluché schody do nikam.

U stěny z tvárnic vyrobených z elektrárenského popílku se zvěčnilo šest milovníků středomoravské industriální architektury.

Směs secesních štuků sloupoví, ryze technických materiálů a socialistických luxfer dokresluje marnost zbytečného schodiště, které snad kdysi vedlo do velína, jež dávno pozbyl svůj význam. Tady už není komu ani čemu velet…

V malé dílničce pod schodištěm se nachází dřevěné panely s nákresy utahovacích klíčů a přípravků z dob zlaté éry přerovské elektrárny.

Jak krásně by se tu rozléhaly tóny koncertní hudby. Neméně krásně se tu desítky let ozýval hukot a bzukot generátorů, jež zásobily proudem statisíce moravských domácností.

Skrze transparent nejasného stáří se nám kdosi snaží sdělit snad, že na nákladech závisí úspěšnost podnikání severomoravských elektráren. A nebo něco jiného? Z hloubi se ku povrchu klubou ozdobné kytice a nedořčená věta už navždy zlstane zahalena tajemstvím.

Sochám brečí na obočí déšť. Kdo brečí na obočí opuštěným elektrárnám, nevíme.

Ronit slzy nad osudem jedné z nejvýznamnějších energetických staveb na Moravě je však zcela na místě.

Dáváme vale strojovně a míříme do zbývajících částí Bohem i lidmi zapomenuté elektrárny.

Ani jako industriální ateliér by to tu nemuselo být marné.

Sorry, I'm fresh?

Celkem mají okna v severním průčelí strojovny 720 trojúhelníkových skleněných tabulek.

Administrativní budova navzuje na objekt strojovny z východu a dominuje jí čtvercově hranolové schodiště nesené železobetonovými sloupy.

Také zde lze spíš tušit než pozorovat náznaky secese a trojúhelníkové výplně oken.

Kanceláře i provozní místnosti jsou zoufale prázdné.

Jen dvě zapomenuté projektantky diskutují nad rýsovacím prknem, jak postavit elektrárnu znovu na nohy.

Omlouváme se mladým inženýrkám za vyrušení a ponecháme je jejich důležité práci.

Určitě jim půjde dobře od ruky na rýsovacím prkně značky Reiss - slavné firmy, jež zahájila výrobu měřicích zařízení v Liebenwerdě již roku 1882, tedy o 38 let dříve, než se rozhořely kotle místní elektrárny.

Dnes už se povědomí o práci s rýsovacím prknem pomalu vytrácí. V přátelském objetí s logarimtickým pravítkem míří tyto krásné výdobytky 19. století do propadliště dějin.

Ostatně jedno propadliště dějin se nachází jen o poschodí výše. Nebo odpadliště dějin. Nebo omítky. Už se nám to tady plete.

Výhled směrem k železniční stanici. Ta je ještě o generaci starší než firma Reiss. Vlaky v Přerově zastavují od roku 1841.

Pevné kolejové lože vlečky, po které do elektrárny putovalo uhlí a z elektrárny popel.

Pohled na jihozápad k chemickým závodům na protějším břehu Bečvy. Olověně šedivá obloha Přerovu s jeho industriální duší jednoduše sluší.

Litinové odpadové roury jsou poněkud netěsné, chtělo by se říct.

Barev je v přerovské elektrárně opravdu spíše poskrovnu. Náladu topičům mohly zpříjemnit alespoň do růžova laděné sprchy.

Loučí se s námi tři děvčata ve sprše. Elektrárenské, samozřejmě.

Dobová reklama na Středomoravskou elektrárnu v Přerově z Národních listů dne 9. července 1927.

Zdroje

1. Kallerová, M.: Středomoravské elektrárny, a. s., Přerov. Inventář Zemského archivu v Opavě, pobočka Olomouc.
2. Kovářík, J., Kraťoch, J., Jelínek, B.: Přerov, Přerovsko-Kojetínsko. Národohospodářská propagace ČSR pod protektorátem městských rad v Přerově a Kojetíně a Starostenských sborů na Přerovsku a Kojetínsku, Brno, 1933. Kapitola Vývoj elektrisace střední a severní části zeměMoravskoslezské a v Přerově 1933. Dostupné na http://www.rosmus.cz/dokumenty/knihy/Stripky_Energetika_1933_a_historie.pdf.
3. Peček, J.: Začátky elektrifikace a její rozvoj v Přerově a okolí. Dostupné na http://www.rosmus.cz/dokumenty/knihy/Stripky_Energetika_1933_a_historie.pdf.
4. Národní památkový ústav: Městská elektrárna. Dostupné z https://pamatkovykatalog.cz/mestska-elektrarna-23446696.
5. Klimková, P.: Přerov řeší, co se starou secesní elektrárnou. V plánu je její demolice. Dostupné z https://www.idnes.cz/olomouc/zpravy/elektrarna-prerov-secese-bourani.A200824_566864_olomouc-zpravy_mike.
6. Najďonovová, I., Poláková-Uvírová, P. Elektrárna, Kazeto i Juta. Den architektury zavedl do skrytých prostor. Dostupné z https://prerovsky.denik.cz/zpravy_region/elektrarna-kazeto-i-juta-den-architektury-zavedl-do-skrytych-prostor-20151006.html
7. M.i.X: MT C 79/Ub/1 Teplárna a elektrárna, Tržní, Přerov. Dostupné z http://koda.kominari.cz/?action=karta&cislo=1515.
8. M.i.X: MT C 80/Ub Teplárna a elektrárna, Tržní, Přerov. Dostupné z http://koda.kominari.cz/?action=karta&cislo=1926.
9. Ing. V. Fischer & spol. Tovární komíny, vodojemy na komínech, rekonstrukce. Letky.

Komentáře: